Island a jeho proměny
Během staletí zaplatila krajina sopek a ledovců lidem a ovcím svou daň. Avšak i to, co zůstalo, je velkolepé.
Do Vánoc zbývalo pět dní a v chatě na severním úbočí Eyjafjallajökull, sopky, která v roce 2010 připoutala k zemi letadla v celé Evropě, plnil Sigurđur Reynir Gíslason talíře rybí polévkou a nakládanými sledi. Oběd působil jako dar.
Vulkán byl klidný, jeho ledovcový kryt zahalovaly mraky. Abychom se sem však dostali, museli jsme přebrodit ledová ramena řeky a Siggiho SUV dvakrát uvízlo. Venku kolem vyhřáté chaty se na pozadí bělostného svahu rýsovala pavučina z větví větrem ošlehaných bříz.
„Takhle to tu vypadalo, když sem přišli Vikingové, řekla Siggiho sestra Guđrún. Když jsme přišli my, vyletěl ze sněhu vyplašený bělokur. Guđrún je geografka, Siggi působí jako geochemik na reykjavické univerzitě. Vyprávěli mi příběh o islandské krajině, a pokud započítáte i uzené jehněčí, byli přítomni všichni čtyři hlavní aktéři.
Když před 2 500 lety vybuchla sopka Hverfjall, nikdo to neviděl – nikdo na Islandu nežil. Jednoho březnového večera fotografka Orsolya Haarbergová sama sledovala, jak severní vítr umetá tenký led na jezeře Mývatn a kupí sníh v závěji, která vypadá jako cesta ke kráteru.
foto Orsolya a Erlend Haabergovi , zdroj National-Geographic.cz
Příběh o islandské krajině
Sopky stvořily Island a udržovaly ho nad vlnami Atlantiku přinejmenším 16 milionů let. Každých pár let některá z nich vybuchne. V roce 2010, kdy letecké úřady šílely kvůli popílku valícímu se z Eyjafjallajökull, Siggi uháněl ve svém SUV do nitra temného mračna. Když vystoupil, aby nasbíral vzorky popela, očekával, že uslyší, jak mu buší do helmy, překvapilo ho však ticho. „Byl jako mouka. Ovšem ze střípků ostrých jako sklo.
Ledovce se začaly šířit a ustupovat zhruba před třemi miliony let, dokonce ještě dřív, než nastala světová doba ledová. Dnes ledovce rychle ustupují, přesto však pokrývají nejvyšší sopky. Když pod jökullem vybuchne fjall, vytvoří jökulhlaup – přívalový proud tavných vod se sopečným bahnem a kusy ledu. Žene se do moře, strhává mosty a zaplavuje pole u zemědělských usedlostí, která mohou být zanedlouho poté pohřbena pod vrstvou popela.
První paprsky červnového dne osvětlují hřbet sopečného ryolitu, rezavě zbarvené vulkanické horniny, v Landmannalaugaru, oblíbeném turistickém místě. Haarbergovi vystoupali na vyvýšenou vyhlídku už po půlnoci; za úsvitu, kolem třetí hodiny, jim mraky na chvíli poskytly drobnou šanci. „Pět minut a bylo po všem, říká Orsolya.
foto Orsolya a Erlend Haabergovi , zdroj National-Geographic.cz
První lidé přišli z Norska v roce 874 – pouhé tři roky po dvou mohutných sopečných erupcích. Těm odpovídají vrstvy popelu v půdě, které Guđrún neustále nachází. Téměř všechny lidské artefakty jsou mladší, vyskytují se nad nimi. Před rokem 871 byl Island, který zaujímá plochu zhruba 103 000 kilometrů čtverečních, v podstatě pustý. Jedinými suchozemskými savci zde byly polární lišky. Mezi erupcemi zde panovalo téměř naprosté ticho, slyšet byly jen zvuky větru a moře a křik mořských ptáků.
Islanďané dali této pusté zemi ducha – téměř každé místo je opředeno starobylými ságami. Zároveň však také obnažili její povrch. Březové lesy, které se kdysi rozpínaly po nížinách a údolích a pokrývaly téměř třetinu Islandu, dnes najdeme stěží na jediném procentu jeho plochy. Stromy se kácely kvůli výrobě dřevěného uhlí až do 19. století.
Islandská sopka Eyjafjallajökull těsně před úsvitem 23. dubna 2010: to nejhorší už skončilo. Láva teď volně vytéká. Předtím prorazila ledovec, led a sníh najednou roztál a přívalový proud zničil silnice a farmy. Exploze sopečných plynů vyvrhla popel vysoko do stratosféry a na týden zastavila leteckou dopravu.
foto Orsolya a Erlend Haabergovi , zdroj National-Geographic.cz
Ovce Osadníci si také přivezli dobytek a prasata, jenže poté se podnebí na 500 let ochladilo, a tak začali chovat hlavně dlouhovlnné ovce. V létě se jich na vrchovině dosud pase několik set tisíc ve volných výbězích. A tyto ovce sežerou všechno – i březové sazenice. Méně než polovinu Islandu pokrývá alespoň nějaká vegetace, říká Guđrún. Bývaly to dvě třetiny. Jakmile se prachová sopečná půda obnaží, vítr a voda ji erodují a rychle odnášejí.
Sečteno a podtrženo: lidé a jejich zvířata bojující o přežití v zemi sopek a ledovců ji až neuvěřitelně znehodnotili. Pokud ten příběh neznáte, žasnete nad takovou krásou.
foto:
Ve Hveravelliru – doslova „horkých pramenech na planině – se usazují tenké terasovité vrstvy sintru hned, jakmile se voda ochladí.
První paprsky červnového dne osvětlují hřbet sopečného ryolitu, rezavě zbarvené vulkanické horniny, v Landmannalaugaru, oblíbeném turistickém místě. Haarbergovi vystoupali na vyvýšenou vyhlídku už po půlnoci; za úsvitu, kolem třetí hodiny, jim mraky na chvíli poskytly drobnou šanci. „Pět minut a bylo po všem, říká Orsolya.
Islandská sopka Eyjafjallajökull těsně před úsvitem 23. dubna 2010: to nejhorší už skončilo. Láva teď volně vytéká. Předtím prorazila ledovec, led a sníh najednou roztál a přívalový proud zničil silnice a farmy. Exploze sopečných plynů vyvrhla popel vysoko do stratosféry a na týden zastavila leteckou dopravu.
U Litlanesfossu poráží vodopád starý lávový proud. Hornina se při ochlazování sloupcovitě rozpadla.
Proud ledovcové řeky se přelévá přes dvanáctimetrový okraj Gođafossu, „vodopádu bohů.
Strouhy směřující z vulkánu.
Zimní příboj se probíjí skalní branou, kterou vyhloubil v čedičových útesech v Arnarstapi na poloostrově Snæfellsnes.
Když před 2 500 lety vybuchla sopka Hverfjall, nikdo to neviděl – nikdo na Islandu nežil. Jednoho březnového večera fotografka Orsolya Haarbergová sama sledovala, jak severní vítr umetá tenký led na jezeře Mývatn a kupí sníh v závěji, která vypadá jako cesta ke kráteru.
Vodopád Hraunfossar vypadá v září téměř stejně jako v dobách Vikingů: jsou tu břízy, borůvky bažinné a řeka Hvítá obarvená jílem nabílo.
