Když se potkáváte v práci na chodbě, máte pocit, že toho „nejvyššího z kolegů“ dobře znáte. Pak sem tam objevíte rozhovor v rubrice byznys, ve které odpovídá na ekonomické otázky, a potvrdíte si přesvědčení, že už vás na něm nic nepřekvapí. Omyl.
Jannis Samaras opustil kolonku prosperujícího podnikatele, aby zcela podle svého přesvědčení posiloval to lepší v nás. Prostřednictvím lepší Kofoly z lokálních surovin v nejekologičtějších možných obalech, nebo vody, která má naposlouchané Dvořákovy klavírní koncerty. Zní to bláznivě? Kdepak. Vstupte s námi do myšlenek šéfa skupiny Kofola.
Co teď zrovna nejvíce zaměstnává hlavu Jannise Samarase?
To hlavní nemůžu prozradit! A ta druhá zásadní věc, kterou řeším, je v lehké mlze. Nazvěme to „eko- -úklid“. Pořád ale není úplně jasné, která eko témata a jak řešit, existuje tisíc způsobů. Mám toho plnou hlavu, místo abych řešil, kde vydělávat peníze. Ale pokud tím člověk nežije, tak to celé ani nejde pochopit a dělali bychom jenom zelené „greenwashing“ akce. Svět není černý nebo bílý, mezitím je padesát odstínů šedi… už desátý odstín od černé je pro nás pokrok.
Proč eko-úklid? To máme ve věcech nepořádek?
Od začátku jsme měli krédo, že děláme byznys poctivě vůči všem – partnerům i zaměstnancům. Platíme včas, říkáme pravdu, chováme se férově, děláme skvělé inovativní produkty, rozdáváme pozitivní emoce a pohybujeme se v rámci legislativního rámce. To stačilo, abychom byli jedni z nejlepších na trhu. Dělat věci pozitivně a šířit dobrý podnikatelský duch, to byla naše mise. A že se nám to dařilo, byla naše přidaná hodnota. Dneska to ale nestačí, svět je jinde. I my děláme spoustu nových aktivit, ale kdybychom nestavěli na starém byznysu, leželi bychom na zádech. Teď lidi naše produkty milují, ale co dál? Eko-úklid souvisí s vnitřním vývojem celé společnosti. Máme puzení, že život chceme žít jinak. Kritérií je najednou víc, řeší se, co to znamená být prospěšný a neškodit.
Zdá se, že tenhle úklid dalece překračuje hranice Kofoly. Vyplatí se to?
Energie ani peníze, které do toho pumpujeme, se vůbec nevrací. Není to zoufalé a špatné. Svět je nastavený tak, že existuje jen málo firem, které jsou schopné dělat větší byznys a dodržovat čistě zelenou strategii. Spíše se velké firmy mohou pokoušet svoje podnikání postupně překlápět „do zelena“. Ať se to stane jejich každodenní součástí. Ale bohužel nejde ve velkém měnit věci ze dne na den.
Kde by tedy měly firmy začít s vymetáním pavučin při ekoúklidu? Nedůležitější je dostat parametr ekologie do přemýšlení lidí. Aby to nebyly jen fráze a projekty, ale stalo se to novou přirozeností, součástí naší DNA a všichni tím žili, napříč firmou ve všech rozhodovacích procesech. Samozřejmě se vždy najde nějaké deviantní chování. Ale byznys už není jen o komerčním úspěchu. Musí být v pořádku z pohledu životního prostředí, ať už u obalu či suroviny. Je to najednou multidisciplinární rozhodnutí a tudíž strašně náročné na realizaci.
To zní opravdu složitě. Je nějaký příklad, na kterém se to dá ukázat?
Když jsme přebrali Kofolu, byla „po standardizaci“. Louhování různých sklizní bylinek totiž předtím způsobovalo, že každá šarže chutnala jinak. Pak někdo přišel a řekl, že musí chutnat pořád stejně. Kofolu jsme tak přebrali i se „standardizovanými“ dodavateli surovin. Časem jsme si uvědomili, že vyrábíme super bylinkový nápoj, ale byliny jsme ani neviděli. Chtěli jsme je vidět, přivonět si. Než jsme přišli na to, jak extrakce funguje, bylo to nekonečné martyrium. Také sehnat byliny bylo náročné. Nakonec jsme skončili u toho, že jsme koupili celou bylinkářskou firmu LEROS. A najednou jsme zjistili, že se zemědělci umíme vypěstovat byliny vlastní. Fakt, že nevozíme extrakt přes celý svět a pěstujeme ho lokálně a sami extrahujeme, celý byznys mění. Ve finále je to ekologické, ale i ekonomické.
Odkud bereš k podobným rozhodnutím sílu a inspiraci?
Hodně čtu knížky z historie. Kdo chce přežít a zajistit živobytí i ostatním, může být o chlup lepší a ctnostnější než svět okolo, ale nemůže být světec, nepřežil by. Stačí vize posouvat dál, pořád hledat cesty ke zlepšením. Ale nejde to bez znalosti kontextu světa, ve kterém se pohybujeme.
To je možná to nejdůležitější, ale nejtěžší na orientaci. Máš návod?
Říká se, že všude na světě existuje přítomnost, budoucnost i minulost. Pokud chceš vidět, co bylo, stačí letět do méně rozvinutých zemí, kde často žijí jako my před sto lety. Naši budoucnost zase umí ukázat třeba Japonsko. Stejně je rozvrstvená i konzumentská populace. I u nás někteří lidé žijí stále stejně jako před čtyřiceti lety a vyžadují úplně jiný typ produktů, než třeba zákazník pracující v pražském „byznys hubu“. My můžeme na takovou skupinu lidí rezignovat, nebo si říct, že je obsloužíme lépe než dosud a doufat v to, že i díky tomu budou aspirovat na něco lepšího. Měli bychom být o dva kroky napřed a táhnout je. Když se už příliš vzdálíme, ztratíme je, a zůstaneme-li stát, taky o ně přijdeme, protože společnost se stejně posune. Jsme součástí soukolí…
Proč by tedy spotřebitel měl kupovat naše produkty?
Neprodáváme jen obsah v obalu. Prodáváme právě i všechno kolem. Nepoužíváme falešný marketing. A náš sen je, že právě pro to si nás spotřebitel koupí. Dostane víc než samotný produkt. Snažíme se, aby za každým výrobkem bylo všechno dobré. A pokaždé lepší než včera.
To jsou úplně filozofické myšlenky. Řešíš, co si o tobě myslí druzí?
Zrovna dnes mě před schůzkou zastavili na recepci, mysleli si, že jsem asi bezdomovec – dlouhé vlasy, „zálesácké“ oblečení a velká papírová taška plná cinkajících lahví. Asi musím trochu zvážit image. Nicméně dokud mě i jako bezdomovce pustí, kam potřebuji, je mi vlastně jedno, co si myslí.
Co bys do sebe před lety nikdy neřekl a teď jsi rád, že se to nakonec stalo?
Kdyby mi někdo řekl, že budu měsíc na chalupě učit děti v domácí škole, nevěřil bych mu. Nebo že budu včelařit a pouštět vodě ve vodárně vážnou hudbu, nejčastěji Dvořáka nebo Mozarta. Ale dnes jsem za to rád. Co když ty tóny voda opravdu vnímá pozitivně? Nevíme, ale je plno věcí, o kterých nikdo netuší, jak vlastně jsou. A vodě to rozhodně neuškodí. Ozvučení vodárny přišlo na pár korun a už jenom to, že se o něm teď s úsměvem bavíme, stálo za to.
Na co jsi nejvíce pyšný?
Na ženu, děti a vlastně celou rodinu, pracovně samozřejmě na svoje lidi.